Podle trichromatické teorie barevného vidění, známé také jako Young-Helmholtzova teorie barevného vidění, existují v sítnici tři receptory, které jsou zodpovědné za vnímání barev.
Jak funguje barevné vidění
Jeden receptor je citlivý na zelenou barvu, druhý na modrou barvu a třetí na červenou barvu. Kombinace těchto tří barev vytváří všechny barvy, které jsme schopni vnímat. Vědci naznačují, že lidé dokážou rozlišit až sedm milionů různých barev.
Fotoreceptory také mají tendenci mít různé úrovně citlivosti. Modré receptory jsou nejcitlivější a červené nejméně; schopnost vnímat barvu vyžaduje interakci mezi nejméně dvěma typy fotoreceptorů. Tyto tři barvy lze poté kombinovat a vytvořit jakoukoli viditelnou barvu ve spektru.
Pozadí trichromatické teorie
Barva je všudypřítomnou součástí našeho vizuálního zážitku. Může ovlivnit naše nálady, ovlivnit to, jak interpretujeme věci o světě, a dokonce nést symbolický význam. Ale co přesně vysvětluje naši zkušenost s barvami? K objasnění tohoto jevu se objevila řada teorií a jednou z prvních a nejznámějších byla trichromatická teorie.
Renomovaní vědci Thomas Young a Hermann von Helmholtz přispěli k trichromatické teorii barevného vidění. Teorie začala, když Thomas Young navrhl, že barevné vidění je výsledkem působení tří různých receptorů. Již v roce 1802 Young navrhl, aby oko obsahovalo různé fotoreceptorové buňky, které byly ve viditelném spektru citlivé na různé vlnové délky světla.
Později v polovině 19. století výzkumník Hermann von Helmholtz rozvinul Youngovu původní teorii a navrhl, že kónické receptory oka jsou buď krátké vlnové délky (modré), střední vlnové délky (zelené) nebo dlouhé vlnové délky (červené) . Navrhl také, že to byla síla signálů detekovaných receptorovými buňkami, které určovaly, jak mozek interpretoval barvu v prostředí.
Helmholtz zjistil, že lidé s normálním barevným viděním potřebují tři vlnové délky světla k vytvoření různých barev prostřednictvím řady experimentů.
Young Helmholtzova teorie
- Helmholtz použil experimenty s porovnáváním barev, kde účastníci měnili množství tří různých vlnových délek světla tak, aby odpovídaly testované barvě.
- Účastníci se nemohli shodovat s barvami, pokud použili pouze dvě vlnové délky, ale mohli se shodovat s jakoukoli barvou ve spektru, kdyby použili tři.
- Tato teorie se stala známou jako Young-Helmholtzova teorie barevného vidění.
Barevné receptory
K identifikaci tří receptorů odpovědných za barevné vidění došlo až po více než 70 letech od návrhu teorie trichromatického vidění. Vědci zjistili, že kuželové pigmenty mají různé úrovně absorpce. Šišky jsou receptory umístěné v sítnici a jsou odpovědné za vidění barev i detailů.
Kónické receptory se liší v absorpčním množství v důsledku množství opsinových proteinů v receptoru.
3 různé kónické receptory
- Kónické receptory krátkých vln
- Kónické receptory střední vlnové délky
- Kónické receptory s dlouhou vlnovou délkou
Vnímání barvy mozkem vyžaduje vstup alespoň ze dvou různých typů čípků. Mozek musí interpretovat informace o vlnové délce i intenzitě přicházející stimulace. Porovnáním vstupu z každého stimulovaného kuželu může mozek interpretovat barvu zdroje této stimulace.
Trichromatická teorie a teorie oponentních procesů
V minulosti byla trichromatická teorie často prezentována jako soutěžení s teorií oponentského procesu o dominanci ve vysvětlování barevného vidění. Dnes se věří, že obě teorie lze použít k vysvětlení fungování systému barevného vidění a že každá teorie platí pro jinou úroveň vizuálního procesu.
Shrnout to:
- Teorie oponentních procesů: Barevné vidění na nervové úrovni
- Trichromatická teorie: Barevné vidění na úrovni receptoru
Slovo od Verywell
Barevné vidění a vnímání je složitý proces, který zahrnuje oči a mozek. Trichromatická teorie vysvětluje jednu část tohoto procesu se zaměřením na fotoreceptory v oku, které pak vysílají signály do mozku. Dozvědět se více o tomto aspektu barevného vidění je důležitou součástí porozumění tomu, jak vnímáme věci na světě, které tvoří náš vizuální zážitek.