Spontánní zotavení je fenomén, který zahrnuje náhlé projevení chování, o kterém se myslelo, že vyhynuli. To může platit pro odpovědi, které byly vytvořeny klasickým i operantním podmiňováním.
Spontánní zotavení lze definovat jako opětovné objevení se podmíněné reakce po době odpočinku nebo době snížené odpovědi. Pokud podmíněný stimul a nepodmíněný stimul již nejsou spojeny, po spontánním zotavení dojde k zániku velmi rychle.
Příklady spontánního zotavení
I když nejste obeznámeni s historií psychologie, pravděpodobně jste alespoň slyšeli o slavných pokusech Ivana Pavlova se psy. V Pavlovově klasickém experimentu byli psi podmíněni slinami za zvuku tónu.
Zvuk tónu byl opakovaně spárován s prezentací jídla. Samotný zvuk tónu nakonec vedl psy k slinění. Pavlov také poznamenal, že již spárování tónu s prezentací jídla nevedlo k zániku nebo zmizení reakce na slinění. Co by se tedy stalo, kdyby existovala „doba odpočinku“, kdy by stimul již nebyl přítomen?
Pavlov zjistil, že po dvouhodinovém odpočinku se po vyslechnutí tónu náhle objevila slinná odpověď. V zásadě zvířata spontánně obnovila odpověď, která dříve vyhynula.
Pro další příklad si představte, že jste pomocí klasického kondicionování naučili psa očekávat jídlo, kdykoli uslyší zvonění. Když zazvoníte, váš pes běží do kuchyně a sedí u své misky s jídlem. Poté, co byla reakce podmíněna, po zazvonění na zvonek přestanete prezentovat jídlo.
Postupem času reakce zhasne a váš pes přestane reagovat na zvuk. Přestanete zvonit úplně, ale o několik dní později se rozhodnete znovu zazvonit. Váš pes spěchá do místnosti a čeká u své mísy, což představuje dokonalý příklad spontánního zotavení podmíněné reakce.
Jak funguje spontánní zotavení
Abychom přesně pochopili, co je to spontánní zotavení a jak funguje, je nutné začít pochopením samotného klasického procesu kondicionování. Jak probíhá klasické kondicionování?
Klasické podmínění zahrnuje vytvoření asociace mezi neutrálním stimulem a nepodmíněným stimulem, který přirozeně a automaticky vytváří reakci. Trhnutí v reakci na hlasitý zvuk nebo slinění v reakci na vůni večeře při vaření v troubě jsou oba příklady nepodmíněných podnětů.
Vaše reakce na tyto věci probíhá automaticky bez jakéhokoli učení, a proto se označuje jako nepodmíněná odpověď. Po opakovaném spárování něčeho s nepodmíněným stimulem začne dříve neutrální stimul spouštět stejnou reakci, kdy se stane známým jako podmíněný stimul. Naučená reakce na podmíněný stimul se nyní označuje jako podmíněná reakce.
Například ve slavném experimentu Little Albert vědci John B. Watson a Rosalie Rayner opakovaně spojili hlasitý zvuk (nepodmíněný stimul) s prezentací bílé krysy (neutrální stimul). Dítě ve svém experimentu se zvířete dříve nebojilo, ale přirozeně ho vyděsil hlasitý zvuk (nepodmíněná reakce).
Po vícenásobném spárování hluku a zraku krysy dítě nakonec začalo zobrazovat odezvu strachu (nyní známou jako podmíněná reakce), kdykoli uviděl bílou krysu (podmíněný stimul). Co se tedy mohlo stát kdyby Watson a Rayner přestali spárovat krysu a hluk?
Zpočátku by dítě přirozeně bylo stále docela vyděšené. Po několika případech, kdy bylo zvíře vidět bez jakéhokoli hluku, by se strach dítěte pravděpodobně začal pomalu rozplývat a nakonec by dokonce mohl přestat zobrazovat odezvu strachu.
Proč je důležité spontánní zotavení
Pokud však podmíněná reakce zhasne, skutečně úplně zmizí? Kdyby Watson a Rayner předtím dali chlapci krátkou dobu odpočinku před opětovným zavedením krysy, Malý Albert mohl projevit spontánní zotavení ze strachu. Proč je spontánní zotavení tak významné?
Tento jev ukazuje, že vyhynutí není to samé jako odnaučení. I když reakce může zmizet, neznamená to, že byla zapomenuta nebo odstraněna.
Po uhasení podmíněné reakce se může časem spontánní zotavení postupně zvyšovat. Vrácená odpověď však obecně nebude mít stejnou sílu jako původní odpověď, pokud nedojde k další podmínce.
Četné cykly vyhynutí následované zotavením obvykle vedou k postupně slabším reakcím. Může nadále docházet k samovolnému zotavení, ale reakce bude méně intenzivní.